Deset let po vile Oliviera hraběte Lamezan-Salins začalo v jejím sousedství vyrůstat sídlo dalšího ze spolumajitelů podniku L.&C. Hardtmuth. Zbudoval je bratr hraběnky Mathilde, Franz von Hardtmuth, a jeho manželka Anna rozená von Rostoczil. Také nad autorstvím Hardtmuthovy vily se dosud vznáší otazník. Jako pravděpodobný autor projektu se jeví vídeňský architekt Arnold Goldberger, který na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století projektoval pro firmu L.&C. Hardtmuth dělnickou kolonii a pro hraběte Lamezan-Salins zase loveckou chatu. Dvoukřídlý objekt na půdorysu písmene L, s druhým patrem mansardovým, dokonale evokuje šlechtické sídlo první poloviny 18. století. Zasloužilo se o to především hlavní osově souměrné průčelí, orientované do hlavní třídy. Pod hlavní římsou nese tato fasáda alianční znak Hardtmuthů a Rostoczilů a poukazuje tak na šlechtický původ stavebníků. Hardtmuthova vila reprezentuje svým vnějškem i vnitřními prostorami architekturu tzv. třetího baroka. Ústřední prostor dispozice tvoří patrová anglická hala s ochozem v patře, která spojuje reprezentativní místnosti v přízemí s privátními prostorami v horním podlaží. Podoba interiérů přízemí se plně podřizuje reprezentační funkci. Zejména v přízemí se dochovalo mnohé z původní výzdoby. Barokizující mramorové krby, štukové stropy pojednané v novobarokním či novorokokovém duchu, tapety, dřevěná obložení stěn, to vše dovoluje udělat si alespoň nepatrnou představu o bytové kultuře nejvyšších vrstev společnosti na sklonku rakousko-uherské monarchie. Na stavbu vily navázala úprava zahrady provedená podle návrhu vídeňského architekta Floriana Schöna z roku 1913.