Okolí každého většího českého města se mění v „sídelní kaši“, ve směs nákupních středisek, benzínových pump a stereotypních sestav rodinných domků, které se už mezi lidmi dočkaly mnoha škádlivých přezdívek. Když se však mezi takovými domky octne vila s kvalitnějším a aktuálnějším architektonickým ztvárněním, terčem vtipů se stane i ona. Její stavebníci museli před časem překonat námitky stavebního úřadu, který bývá kvalitní architekturou zaskočen a nejčastěji v takových případech soudí, „že se to tam nehodí“. Pokud takový úřad stavebníka nedonutí, aby svůj cihlový nebo betonový dům v minimalistickém stylu pěkně a barevně omítnul, přikáže mu aspoň pokrýt ho normální sedlovou nebo valbovou střechou. Tím vším museli projít manželé Eva a Luboš Zemenovi. Před jinými stavebníky nicméně Zemenovy zvýhodňoval fakt, že jde o praktikující architekty, kteří si dovedou představit, na jaké obtíže při schvalování svého projektu a při jeho provádění asi narazí. Vzdor všem nesnázím si nakonec postavili originální, a přece skromný dům, v typologii vilové architektury nezvyklý svou přízemní či jednopodlažní prostorovou dispozicí. Symetrická skladba domu, tvar střechy i přiznané spárování mezi tvárnicemi odkazují diváka k tradici klasicismu, avšak také k jednoduchým stavbám se střechou a pevnými zdmi, jaké ve 20. století navrhovali Američan Louis Kahn nebo česká architektka Alena Šrámková. Když do vily vchodem na boku vstoupíme, uvítá nás za chodbičkou obdélná dvorana s horním osvětlením, obklopená na třech stranách ložnicemi a dětskými pokoji. Na stranu čtvrtou, směrem do ulice, umístili Zemenovi rozlehlou obytnou halu s kuchyňským koutem. Příjemné proporce, dobré přirozené osvětlení a zvláště pohled do dřevěného krovu stačí na to, abychom si v ní nepřipadali jako uvnitř krabice.