Továrnická rodina Seidlů pocházela ze Šumperska, kde jí patřily významné textilní závody. Později se úspěšně prosadila i v zemědělské výrobě. Dr. Eduard Seidl (1854-1936) byl roku 1906 za zásluhy povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „von Hohenveldern“. Ve Ždánicích měl v nájmu velkostatek s cukrovarem i zámkem. Vilu nechal postavit jako svatební dar pro svého syna Erwina a o její projekt požádal vídeňského architekta Leopolda Bauera. Podle advokáta dr. Karla Reissiga, který seznámení významného umělce s bohatým podnikatelem zprostředkoval, byl Seidl „výjimečně schopný továrník a obchodník, ve věcech vkusu ale naprosto průměrný člověk“. Jeho energická manželka zase „vždy zdůrazňovala, že je odpůrkyně moderních směrů“. Bauer byl zvyklý pracovat pro ledajaké klienty, ale vyjednávání se Seidly představovalo i pro něj těžkou zkoušku. „Opakovala se stará známá varianta“, líčil architekt své dilema, „paní chtěla zámek, on platit co nejmíň, syn něco exotičtějšího a budoucí hospodyně všechno tak, jak byla zvyklá ve svém starém domě.“ Vilu tvaroval Bauer s volnými reminiscencemi na barokní venkovská sídla jako nesouměrnou až hřmotnou kompozici, skládající se z trojpodlažní hlavní budovy s panským obydlím a přízemního hospodářského traktu. Její stylový repertoár nebyl v běžném smyslu ani historický, ani současný. Použité formy, zejména nepravidelně modelované strmé střechy, oblé rizality a lodžie s oblouky na pilířích, budí dojem dávnověké zabydlenosti a útulnosti. Zároveň však mělo být na první pohled jasné, že zdání starobylosti nemá ani v nejmenším omezovat pohodlí moderních obyvatel. /J. V.