Advokát dr. Julius Eisner (1863-1947) přišel do Moravské Ostravy v roce 1892, pracoval jako právní konzultant dolů Severní dráhy Ferdinandovy, až se nakonec stal zástupcem jejich generálního ředitele. Secesní vilu si nechal postavit v roce 1903. Její měřítko i umístění v samém centru města měly ukazovat společenské postavení majitele a kusy uhlí vsazené do štukových květů i původ jeho bohatství. Architektura domu však zároveň vypovídala o uměleckých zájmech vlivného právníka a jeho spojení s velkým světem. Rostlinná secese se zde uplatnila ve své exotické a kapriciózní formě, jakou mohli Středoevropané poznat při návštěvě světové výstavy v Paříži roku 1900. Architekt Eisnerovy vily jako by si chtěl užít svobody z tvarování nevázaného pevnými principy a vyzkoušet co nejširší rejstřík nových dekorativních motivů. Každou fasádu pojal individuálně, ba dokonce každý úsek průčelí využil jako příležitost k uplatnění jiného nápadu. Takřka žádný ornament, tvar okna, štítu či arkýře použitý v jedné frontě se neopakuje v druhé. Ale i v této mnohosti a rozmanitosti panuje jistý soulad. Vnitřním rozvrhem se však dům nikterak nelišil od jiných nájemních vil, jež v Moravské Ostravě vyrůstaly na přelomu století. Obytné místnosti v každém patře obtáčely halu, umístěnou do středu dispozice. K hale přiléhalo dvojramenné schodiště, jehož hmotná obálka vyčnívá z jižní fasády. Aby se neprovinil vůči tradičním představám společenské reprezentace, hlavní prostory tak architekt situoval do uliční fronty, obrácené k severu – zcela v rozporu s moderními požadavky. Otázku autorství vily můžeme zodpovědět jen hypoteticky. Podobné výzdobné motivy a techniky jako u Eisnerovy vily lze nalézt na fasádách, jež navrhovali stavitelé Ferdinand Mainx (1860-?) a Leopold Popp (1867-?). Nejspíš je proto můžeme označit i za původce této stavby.  /JV