Nejvýznamnějším stavitelem působícím ve slezském hlavním městě na sklonku 19. století byl August Bartel. Jeho stavební firma zde prováděla mimo jiné budovu zemské vlády, Rudolfovy kasárny, městské jatky, střelnici, pivovar a objekty městského hřbitova. Nečekaný věhlas získal Bartel také proto, že v letech 1886-1890 zaměstnával mladého Josefa M. Olbricha – opavského rodáka, později protagonistu rakouské a německé secese. Stavitelův syn Viktor (1875-?), jenž působil v rodinné firmě jako stavební kreslič, si patrně podle vlastního projektu postavil dům na kraji města, kde v té době začalo vyrůstat nejvýznamnější opavské zahradní předměstí. Vila má podobu drobné opevněné stavby – castelletta. Více než obytný dům připomíná letohrádek, jaké se stavěly pro příležitostný pobyt či jen pro zábavu. Její hmotě architekt nevtiskl žádnou pravidelnost či osovou souměrnost, naopak právě tyto kvality se rozhodl potlačit. Z jádra stavby vybíhají do stran různé výstupky a výčnělky, okna mají rozmanité tvary a jsou proražena v průčelích se zřetelem na co nejpůsobivější vzhled. Obrys stavby s hrázděnými štíty je právě tak rozeklaný a malebně završený věžičkou s cimbuřím. Východiskem návrhu je romanticky orientovaný historismus 19. století, libující si v rázovitosti, až bizarerii. Na něj projektant narouboval motivy britské architektury Arts & Crafts a jako koření přidal i dekorativní elementy dosud módní secese. Jaký význam mají sovy ve štítech a nad vstupem, zůstává hádankou. Reliéfy nápadně připomínají výzdobu Vídeňské secese, takže nelze vyloučit, že motiv je narážkou na tuto stavbu a na jejího autora – J. M. Olbricha. Sova byla však také znamením „šlarafie“, veselé pánské společnosti, pěstující přátelství, umění a humor, jejíž slavnosti se odehrávaly v podobně bizarních stavbičkách po celé Evropě i Severní Americe. Je ale stejně tak možné, že architekt motivem nočního ptáka, přebývajícího v rozvalinách, chtěl jen vystupňovat bizarní dojem svého podivínského sídla.  /JV