Stav individuální bytové výstavby v době změněného politického uspořádání země odpovídal dogmatu o společenské neoprávněnosti izolovaného rodinného bydlení. Jiná situace však panovala v oblasti poptávky. Touha velké části obyvatel po soukromí ve skutečnosti popírala veřejně proklamované kolektivistické tendence. Potřeba vlastního bydlení byla uspokojována svépomocnou výstavbou, která bez kvalitní plánové dokumentace nutně musela vést k diletantství. Stavebníci a stavitelé v jedné osobě slepě navazovali na stereotypy první poloviny 20. století. Od sklonku padesátých let však byla veřejnost konfrontována s novým módním stylem, který jsme si podle úspěšné účasti ČSSR na Expu´58 v Bruselu zvykli nazývat bruselský. Návrat k měkčímu modernismu brzy nabyl široké obliby, a to včetně oficiálních kruhů. Jeho odezvu v typologii rodinného domu nabídl šumperský projektant Josef Vaněk (1932-1999). V polovině 60. let rozpracovává plány včetně konstrukčních a dekorativních detailů. Společným jmenovatelem zůstává k veřejnému prostranství obrácený průběžný balkon, který od interiéru dělí skleněná stěna a charakteristické, všudypřítomné motivy šikmin. Po realizaci prvních dvou staveb v Šumperku je „ideální typ rodinné vilky“ popularizován i v celostátním tisku a projektant je brzy doslova zavalen požadavky stavebníků. K roku 1971 už stojí na dva tisíce domů a zájem neopadá. Většina stavebníků se obdivuje „modernímu řešení, úspornosti provedení a vysoké kultuře bydlení.“ Rozdíl se nečiní mezi městy a venkovem, kde nalézá stejnou, ne-li větší oblibu. I přes narůstající zájem o estetiku 60. a 70. let a revival jejich formálních znaků v současné tvorbě jsme však sotva schopni přijmout stav, k jakému se vesnice a okraje center historických měst hromadnou výstavbou lidové vilky typu V dobraly. (MM)