Alois Scholz (1821-1883), proslulý hornický a hutní specialista, ředitel železáren olomouckého arcibiskupství, generální ředitel štěpánovských a sobotínských železáren rodiny Kleinů, vrchní vedoucí Rothschildových vítkovických hutí, dozorčí a poradce v řadě železáren na Moravě, v Čechách a v Uhrách a v neposlední řadě spoluvlastník a zřizovatel grafitových dolů, přádelen atd., se rozhodl zbudovat pro svou rodinu příležitostnou reprezentativní rezidenci v Šumperku někdy na počátku sedmdesátých let. Za tím účelem koupil někdejší Terschův panský statek z roku 1815 uprostřed čtvrti nově budované podle regulace z roku 1872. Rozlehlý komplex tvořila čtyři křídla uzavírající obdélníkový dvůr. Severní z nich se začalo na jaře 1875 přestavovat pro Scholzovy potřeby. Oslovený architekt Moritz Hinträger situoval vlastní rezidenci do převýšené jednopodlažní střední části a na přání majitelů ji opatřil symetrickou výpravnou fasádou ve stylu francouzské renesance. Největší a nejhonosnější místnosti se nacházely v prvním poschodí v postranních rizalitech: šlo o jídelnu a salon, vzájemně propojené prosklenou arkádovou lodžií a vyzdobené kvalitními nástropními arabeskovými a groteskovými malbami. M. Hinträger, rodák ze západočeských Žinkov (1831) a odchovanec vídeňské Akademie, projektoval obytné i veřejné budovy převážně pro menší města v monarchii. Z dalších vil realizovaných na našem území jsou známé Pietteho v Horním (popř. Dolním) Maršově u Trutnova, Viereckova ve Vikýřovicích u Šumperka nebo Sponerova ve Svitavách. V roce úmrtí A. Scholze přešel dům do vlastnictví známé šumperské rodiny Chiari a tehdy získal na počest jedné z držitelek dodnes vžité označení Pavlínin dvůr. V roce 1945 připadl městu a po období nevhodného využívání se sem nastěhovalo muzeum, které budovu průběžně adaptuje (naposledy 2005-2006). Celý areál dvora je chráněnou kulturní památkou. (MH)