V době, kdy sotva třicetiletý architekt Čeněk Mužík pracoval na projektu rodinného domu pro svého přítele Rudolfa Prchala (vila č. 37), byla již ve stavbě dvojice jeho vil, které můžeme považovat za jeho nejzdařilejší funkcionalistická díla. Na pozemcích nedaleko od choceňského náměstí si svá rodinná sídla budovala dvojice stavebníků. Navzdory svému příjmení ovšem příbuznými nebyli. První z vil financoval místní praktický lékař MUDr. Jan Lásko (1891–1959). Vzhledem ke stavebníkově profesi ji architekt koncipoval jako polyfunkční: spojil část obytného přízemí s provozem ordinace, vybavené vlastním rentgenem. Další okolností, která ovlivnila výslednou podobu domu byla terénní konfigurace. Handicap svažujícího se pozemku ale architekt zúročil ve prospěch architektonického pojetí vily. V suterénu se vedle nezbytného technického zázemí nacházela i garáž a byt domovníka, který byl zároveň zahradníkem a řidičem doktora Láska. Přízemí vily s dvojicí samostatných vstupů architekt vyplnil čekárnou a ordinací, ze které bylo možné skrze schodišťovou halu vstoupit přímo do obývacího pokoje s jídelnou. Soukromému životu rodiny a jejich hostí vyhradil Čeněk Mužík celé první poschodí, v němž se vedle pokojů pro hosta a stavebníkovu dceru s koupelnou, nacházela taktéž z ložnice manželů Láskových a pánský pokoj se zimní zahradou. Součástí komfortní vily, byla i rozlehlá terasa s typickou kovovou zastiňující konstrukcí a solárium na střeše. Jeho vstup architekt zastřešil elegantní železobetonovou markýzou, která vile propůjčuje punc velkoměstské architektury. Rovněž sousední vilu Čeněk Mužík pojal jako polyfunkční dům. Na místo ordinace do mnohem kompaktnější stavby vložil kanceláře vlastníkova podniku. Stavebníkem domu byl Jan Lásko, choceňský obchodník se dřevem a majitel menší pily. V suterénu přístupném z organicky tvarované podesty se nacházela kancelář Láskovy firmy a technické zázemí domu s garáží. Již zde se projevil Mužíkův talent funkčně, logicky ale i harmonicky organizovat půdorysnou dispozici, kterou takřka k dokonalosti přivedl o poschodí výše. Centrem, kolem něhož se točilo veškeré dění, zde byla velká obytná místnost, kterou bylo možné pomocí posuvné stěny buď propojit s jídelnou nebo ji uzavřít. Prostorový komfort dostatečně prosvětlovaných místností dále rozšiřovala rozlehlá terasa, z níž se vstupovalo přímo do zahrady. Zbytek obytného přízemí architekt zužitkoval pro zázemí kuchyně. V prvním poschodí se nacházela dvojice ložnic, přístupných skrze neobvykle velkou šatnu, pokoj pro hosty, koupelna a samozřejmě schodiště na střešní terasu. /JP