Divná vila. Tak trochu neviditelná, i když vůbec ne malá. Postavená doslova uprostřed tradiční vilové zástavby. Skrytá mezi domy staršího data. Přístupná vlastně jen suterénním tunelem, jímž se vstupuje nebo vjíždí. Vila poskytující dokonalé soukromí. A k tomu, jak je u pražských vil skoro podmínkou, také exkluzivní výhledy na Prahu, i když z trochu jiném pohledu a bez historického jádra. Divná vila. Vlastně dvojvila, se dvěma různě velkými bytovými jednotkami, jen volně propojenými. Jedna část aspoň čtvercovým půdorysem přísně sevřená do bloku, druhá velkoryse rozevřená, opájející se volně plynoucím prostorem. Dlouhým úzkým tunelem se vejde do suterénní haly s šatnou a odtud nejkratší cestou na schodiště v přibližně trojúhelníkové hale, které se točí vysoko, zdánlivě výš než je dům, ale to jen proto, že i ze střechy je okouzlující výhled, k němuž stojí za to vystoupat. Nebo lze po schodech vystoupat na úroveň zahrady a projít úzkou pěšinkou ke vstupním dveřím. Za nimi se nachází rozlehlá hala, která postupně vede do vnitřních prostor. Hlavně do obrovského obývacího pokoje s dlouhými úzkými okny a s prosklenými pásy na celou výšku místnosti na dvě strany. Nejen kvůli výhledům, i kvůli neobvyklému pronikání světla, které je ještě doplňováno tím, jež vstupuje z třetí strany skleněnou dveřní stěnou ze schodiště. Nebo lze projít do pracovny, jež nabízí neobvyklou prohnutou a světelnými kruhovými otvory členěnou stěnu. Nebo do srdce domu (když ne jinak, tak polohou určitě), do velké kuchyně. A také do druhého bytu. V patře jsou velké ložnice, velká a pohodlná koupelna – podobně jako pracovna je vybavena nezvyklým vstupem denního světla –, na kterou navazuje sauna a schody k bazénu. Ten je nezvykle umístěn v prvním patře, bez přímého propojení se zahradou, zato s hojností světla přiváděného shora a od východu. Všude je tu patrné opojení prostorem a světlem. Divná vila. Nejvíce otevřenou stěnu má na sever, neboť tam směřuje do zahrady a tam se nabízejí nejatraktivnější pohledy na město. Nejuzavřenější na západ, protože tím směrem je nejbližší soused. Její stěny jsou neklidné. Nebaví je být rovné. Zalamují se, natáčejí k sobě a od sebe, ale také se prohýbají, jako by dům byl zabalen do vzdutých plachet. V těchto stěnách jsou proříznuty úzké a dlouhé vodorovné okenní otvory, k jejich bokům se stavba natahuje skleněnými stěnami, je tu napětí a dynamičnost. Z delších stran stavba působí jak dávný koráb či skupina lodí, které tu na chvíli zakotvily. Ty stěny domu, které jsou rovné, jsou obloženy teple žlutavým spongilitem. Ten se tu objevil zcela plánovitě – od sousední zahrady je pozemek oddělen starou opukovou zdí. Kombinace plechu a kamene je nečekaně příjemná a živá.