Vila se nachází v zástavbě rodinných domů nedaleko městského centra a zaujímá do zahrady se svažující nevelkou parcelu. Sestává ze tří podlaží, která architekt pojal jako zóny. Částečně zapuštěný suterén vyplňuje relaxační zóna s poslechovou místností (s parametry nahrávacího studia), s bazénem s masážní vanou, fitness místností, saunou a technologiemi. Pobytovou zónu v přízemí tvoří obytný prostor, jídelna s kuchyní a zimní zahrada, klidová zóna patra obsahuje ložnice, koupelny, hostinský pokoj a pracovnu. Do uzavřené a kompaktní hmoty východního uličního průčelí jsou prolomeny pouze dvě řady pásových oken, na severní fasádě jsou otvory minimalizovány, zatímco jižní a východní stranu vymezuje převážně skleněný obvodový plášť. Interiér vily s náznakovým nebo částečným dělením jednotlivých částí a horizontálním i vertikálním prokomponováním vytváří kontinuální prostor s prolínáním vnitřku a vnějšku. Z materiálů volil architekt Luděk Rýzner ty, které podle něho „umějí stárnout“: přírodní probarvené omítky, nerez, hliník, pohledový beton, travertin, sklo a dřevo. O nadstandardním charakteru objektu svědčí vybavení prakticky vším dostupným technickým zařízením, včetně ovládání a řízení internetem nebo mobilním telefonem. Jak sám autor přiznává, byl pro něho rozhodující příklad vilové architektury šedesátých let od Newyorčana Richarda Meiera, vůdčího představitele tzv. nové moderny, jenž spolu s architekty Eisenmanem, Gravesem, Gwathmeyem a Hejdukem založil Newyorskou pětku (New York Five) a nastoupil cestu tvořivého revivalu dvacátých let. Skleněný dům a následně architektův vlastní dům představují na Vysočině nejvýraznější současné realizace individuálního bydlení. /J. S.