Vlastní dům humpoleckého architekta Luďka Rýznera konstrukčně připomíná průmyslovou stavbu. Skelet je tvořen ocelovými nosníky, které jsou k sobě sešroubovány. Obvodové stěny jsou zvnějšku pokryty kortenovým plechem, izolační vrstva je uvnitř obložena sádrokartonovými deskami. I díky tomuto v podstatě suchému stavebnímu postupu trvala výstavba pouhých devět měsíců. Přesto dům nepůsobí chladně a stroze. Důvodem je především důmyslná práce s prostorem, který se uvnitř domu spojitě rozpíná vzhůru i po celém půdorysu podlaží, jen někde nebo jen náznakově členěném příčkami, a zároveň se propojuje s prostorem zahrady a ulice. Důležitým prvkem je přímé schodiště, sestavené z dřevěných roštů a zavěšené na ocelových lankách, které volně prostupuje všemi podlažími. Hlavní obytná místnost v prvním patře má kuchyňskou a jídelní část o standardní výšce a převýšenou společenskou část sahající přes dvě patra. Vertikální i šikmé průhledy domem tak dávají vnitřnímu prostoru nebývalou dynamiku a vnitřní napětí. To je posilováno i záměrnými kontrasty stavebních materiálů s přiznanými technickými detaily a špičkového designu nábytku. Dům je v podstatě obývanou věží se vším, co k tomu patří, včetně dominantního účinku na okolí i nutnosti častého chození po schodech uvnitř. Autor sám ho označuje jako Plecháč, protože nápadným prvkem jeho exteriéru je korodovaný plechový plášť. Jeho červenohnědá barva spolu s odlesky velkých prosklených ploch vnáší velmi živý akcent do jinak nenápadné ulice; dům se tak rychle stal důležitým orientačním bodem celého města. /P. K.