Dům manželů Jaroslava a Vlasty Rybkových, profesí lékařů, je součástí rezidenčního souboru, který se od třicátých let rozvíjel na odlehlém a klidném místě nad Zlínem, převážně jako bytové zázemí filmových ateliérů firmy Baťa. Ty sem byly umístěny z potřeby volných plenérových prostor. Lokalita nabízí oproti zlínským vilovým čtvrtím nejužší sepětí architektury s přírodou díky výraznému terénnímu reliéfu a přítomnosti lesa. Řada architektů přijala tuto výzvu a uskutečnila zde ojedinělé, nejen rezidenční projekty: František L. Gahura Lesní hřbitov, Zdeněk Plesník vily pro Zdeňka Lišku a režiséra Vladimíra Bártu, Ivan Bergmann Lesní kavárnu, Jiří Čančík obřadní síň. Není přitom náhodné, že se většina těchto děl dotkla inspirací a témat rozvíjených ve 20. století především skandinávskou architekturou, tedy témat prolínání města a krajiny, resp. objektu a jeho přírodního rámce a materiálového souladu obou. Mezi těmi, kdo se včas osobně seznámili s aktuální severskou tvorbou (jmenovitě finskou), byl v polovině šedesátých let i architekt Svatopluk Sládeček starší, autor domu manželů Rybkových. Dům byl vytvořen s myšlenkou na Gesamtkunstwerk, s interiérem a výtvarnými díly (mimo jiné Vlasty Čančíkové), a jako jeden z mála byl ve své době i publikován (v časopise Domov). Autor jej přitom doprovodil následujícím popisem: „Dům je situován na jižním svahu. Nástup je řešen z komunikace na severní straně, a to do třetího podlaží. Orientace je tedy ideální. Spád terénu cca 20 % si však vynutil řešení ve třech úrovních a celkově ovlivnil dispoziční řešení. Celkově zajišťuje řešení maximálně kvalitní orientaci ke světovým stranám a propojení interiéru s exteriérem, při zachování maximální míry soukromí...“ Exaktní myšlení i vyjadřování je architektovi vlastní a jistě souvisí i s jeho povoláním učitele na zlínské stavební průmyslovce. To přijal v roce 1968 jako východisko z pololegální existence projektanta privátních domů (do roku 1985, kdy tuto tvorbu opustil, jich vytvořil kolem šedesáti). Celý život se hlásí k tradici moderní architektury, v osmdesátých a devadesátých letech stojí v opozici vůči formálním manýrám regionálního postmodernismu.  /PV