Rekreační sídlo rodiny přerovského továrníka stojí na počátku olomouckého období architekta Lubomíra Šlapety. Inspirován dvěma opětnými pracovními a studijními pobyty u svého učitele Hanse Scharouna v letech 1934 a 1936 se zde s úspěchem vyrovnal s úkolem vytvořit romantické obydlí, reflektující jak tradici dřevěné lidové architektury, tak i požadavky moderní architektury, a harmonicky spojující dům s přírodní scenerií. Sedlová střecha domu sestupuje doslova až k terénu. Sklon střešní konstrukce je přiznán v sedací části obytného pokoje a také expresívním diagonálním tvarováním okenních otvorů a jejich členěním je vytvořen důvtipný kontrast mezi obytnou a jídelní částí interiéru a jeho vztah k okolí. V exteriéru salla terrena, terasa a majitelkou pečlivě opatrovaná skalka přirozeně dotvářely jednotu a ojedinělou atmosféru tohoto půvabného domova. V neobyčejně umělecky vnímavé osobnosti paní Zenobie Vítězové nalezl architekt stavebníka, citlivého pro jeho ambice. Zenobie Vítězová (1901–1987) – kromě záliby v květinách, k níž jí poskytovala prostor zahrada rožnovského domu – byla velkou milovnicí české poezie a literatury a vedla po celý život přátelskou korespondenci s Jakubem Demlem. Max Švabinský vytvořil v roce 1943 její portrét. Její dům od svého vzniku na přelomu let 1936–37 až do roku 1981 prošel řadou přestaveb a přístaveb, které vždy směl navrhovat pouze původní autor. A tak se stal němým svědkem nelehkých osudů rodiny i sociálních změn, když se z letního sídla postupně stalo místo trvalého bydlení nejen paní domu, ale i obou jejích dětí. V wrightovském smyslu organické architektury dům tak rostl na základě trpělivého dialogu majitelky a architekta přirozeně jako strom více než čtyři desetiletí… Poté, co byl na konci osmdesátých let dům prodán, napsala dcera Zenobie Pellarová o jeho historii a osudu rodiny knihu „Nechtění, neptaní, nezbytí“.  /VŠ