Touha žít v přírodě a rodinné důvody vedly Josefa Místeckého k prodeji meziříčského domu (viz vila č. 8) a k výstavbě nového v sousední Poličné. Novostavba se stala dokladem jeho zaujetí funkcionalismem. Přispěly k tomu jeho styky s předními českými architekty, mimo jiné s Františkem L. Gahurou ze Zlína. J. Místecký se zapojil i do soutěže na vyhledání ideální podoby minimálního rodinného domu. První známá varianta projektu domu v Poličné pochází z jara 1936. Obecní rada tamtéž schválila plány 17. května, ale i pak Místecký v projektu prováděl korektury. Provedením byl pověřen valašskomeziříčský stavitel Alois Sedlář. Z kalkulace nákladů z února 1937 vyplývá, že cena všech prací včetně pozemku činila 107.361 Kč, z čehož si stavební práce vyžádaly 54.925 Kč. Pro srovnání: tehdy oblíbený vůz Tatra 57, zvaný Hadimrška, stál 25 až 30 tisíc Kč a Škoda Popular dokonce necelých 20 tisíc Kč. Dům ve tvaru kvádru je v přízemí z jihu prolomen zapuštěným vstupním prostorem. Z verandy vede schodiště do dvoupodlažní haly v patře, otevřené pásovým oknem do zahrady. Součástí haly je galerie v druhém patře, kam Místecký umístil pracovní kout s knihovnou a kajutovou ložnici. Po straně galerie míří poměrně úzké schodiště do třetího patra domu s prostorem ateliéru spojeného na jižní straně s částečně zastřešenou terasou. Z konstrukčního hlediska jde o zděnou stavbu, doplněnou železobetonovými stropy a nosnými pilíři kruhového průřezu. Během okupace dům, schovaný v lese, posloužil jako úkryt pronásledovaných. Architekt Antonín Tenzer (1908–2002), absolvent valašskomeziříčské odborné školy vzpomínal, jak se u J. Místeckého téměř dva týdny ukrýval před gestapem. Iniciační vztah mezi J. Místeckým a jeho žáky stojí za zrodem významného fenoménu české architektury 20. století – okruhu tzv. valašských architektů. K jeho žákům patřili Václav Hilský, Zdeněk Plesník, Richard F. Podzemný a mnozí další. Dům byl navržen k prohlášení za nemovitou kulturní památku.  /MS