SlavneVily.czSlavneVily.cz

Slavné vily.cz - Slavné vily Čech, Moravy a Slezska

Skočit na obsah

Architoulky Přemysla Veverky: Sedmé

Přemysl Veverka - 17. 2. 00:00
Architoulky Přemysla Veverky: Sedmé

Bývá v povaze toulek, že vedou různými pěšinami, někdy vyloženými kamením či pískem, potemnělými a tonoucími ve stínu, a jindy je tvoří travnatý koberec s praménky kvítků, bohatě ozářený: Bývá i v povaze poutníka, zda ho takové cesty jen kamsi vedou, aniž rozeznějí jeho nitro, nebo v něm vyvolají radost a štěstí.

Ani s Architoulkami tomu není jinak, neboť v některých případech je vytyčují fakta, slohotvorné prvky či charakteristiky staveb, na jiných se s tvůrcem setkáváme důvěrněji, podáváme si s ním ruku a umělec třeba odhalí i cípek své duše.

Naše dnešní cesta je cestou ke snu, takže se, plná naděje a víry, vzpíná vzhůru, a je to cesta ke snu architekta Jana Kouly, narozeného roku 1855, profesora na studiu architektury české techniky a na Akademii výtvarných umění, historisty par excellence, vrstevníka Josefa Fanty, Bedřicha Ohmanna, Osvalda Polívky, Antonína Balšánka.

Průčelí Heydukova domu v Písku

A tak pojďme na konec devatenáctého století, kdy českou společnost svírá jeden svár vedle druhého, staročeská a mladočeská strana se nedůstojně a nactiutrhačně hádají, národnostní spory vrcholí, s pokřikem vyvržených na sebe upozorňuje další konflikt, sociální, neboť do nárůstu kapitálu a důsledků intenzivní průmyslové výroby buší sociální demokraté, veřejnost šokuje monstrózní proces s Omladinou a v  takzvané hilsneriádě vyšplíchne své splašky antisemitismus, přitom fatální letopočet 1900 se blíží a astrologové jdou na dračku, neboť předpovídat konec světa je výnosné zaměstnání. Pocity únavy, skepse a zklamání konají rozkladné dílo a někteří představitelé hnutí zvaného realismus v čele s profesorem T. G. Masarykem rozpoznají, že současnou společenskou krizi způsobuje ztráta smyslu života.

A je to zároveň doba, kdy pražská metropole prožívá mimořádně bouřlivý stavební rozvoj, jehož součástí je značně rozsáhlý projekt – asanace a přestavba Josefova, dříve nazvaného Židovské Město, a části Starého Města, probíhající v letech 1893 až 1917. Za triumfální čin v rámci asanace považujme vytyčení přímočaré ulice směřující ze Staroměstského náměstí k Vltavě, ulice Pařížské. Architekt Jan Zeyer navrhl již roku 1893, aby byla budoucí třída převedena po tehdy ještě neexistujícím mostě, a tak spojila historický střed města s Letnou, na niž by nový bulvár stoupal mírnou serpentinou. A tady začíná sen architekta Jana Kouly.

Koulova vlastní vila

Ale nejprve, v letech 1895­ až 1896, si Jan Koula nechal postavit podle vlastního návrhu jednopatrovou vilu, a to na prestižním pozemku v pražské Bubenči, která nese výrazné stopy architektovy záliby v lidovém stavitelství a řemeslech a v národopisu vůbec. Možná nás zaujmou „strmé sedlové střechy s dřevěnými vyřezávanými lomenicemi“ nebo „barevná sgrafita, navržená a realizovaná nad hlavním vstupem a ve štítech samotným Koulou“, případně „mělké rizality, vystupující při uličním a zahradním průčelí“ (Petr Krajči v knize Slavné pražské vily), ale v každém případě se při pohledu na Koulovu vlastní vilu šťastně nadechneme, jako tomu bývá při příjemně romantických setkáních.

Ale teď už zpátky k jedinečnému průlomu, k ose právě asanovaného josefovského a staroměstského pásma, zpátky do Pařížské ulice. Vyrostlo tam už v první polovině devadesátých let několik secesních činžáků, třeba od architektů Jana Vejrycha nebo Antonína Makovce, taky domy pseudorenesanční a pseudoklasicistní, ale nás zajímá muž, jenž tudy zvolna kráčí od Staroměstského náměstí, směřuje k Vltavě a zastavuje se v místě, od něhož se ještě neklene most k druhému břehu. Je to Jan Koula, zamyšleně se dívá k Letné a spřádá svůj velký sen… ne, architekta, jenž sní o novém díle, nemohou tížit pocity únavy, skepse a zklamání, nemůže být stižen ztrátou smyslu života, jak se mu to snaží namluvit političtí realisté… tvůrce, jenž má před očima zrod čehosi velkého, se umí oprostit od celospolečenské krize, nejspíš se cítí nezávislý, ano, svobodný.

A tak Jan Koula hledí z ústí Pařížské ulice k Letné a sní o jejím dobytí, a tím o propojení Bubenče a Dejvic s vnitřní Prahou, Koula kreslí, navrhuje, projektuje, zatím však marně. Dostane se mu satisfakce: roku 1905 vyhraje soutěž na projekt mostu, jenž spojí vltavské břehy v ose Pařížské ulice a v nadcházejících třech letech vznikne, dostane jméno básníka Svatopluka Čecha, bude to most secesní a zároveň dílo, patřící ke Koulovým vrcholným.

Jan Koula

Leč původní sen přetrvává. Mírná serpentina, jež by stoupala od mostu vzhůru na Letnou a kterou navrhoval Jan Zeyer, se v představách i pracích Jana Kouly a několika kolegů všelijak proměňuje, rodí se návrhy přímého průkopu či tunelu, dokonce i obrovské spirálovité věže. Téměř dvacet let, téměř až do své smrti v roce 1919 Jan Koula touží o propojení Letné se Starým Městem v linii Pařížské ulice a pracuje na svém snu. I když se jeho úsilí nikdy nenaplnilo, architekt svedl jakoby nekonečný tvůrčí zápas, a to je cesta, jež sice bývá vyložena kamením a pískem, nejednou potemnělá a tonoucí ve stínu, ale pocit, jenž umělce provází, dokonce vědomí travnatého koberce s praménky kvítků, bohatě ozářeného, dává takové cestě smysl a navždycky ji korunuje.

Názory ke článku

Ke článku nebyly zatím napsány žádné názory. Můžete být první!

Prosím všechny čtenáře, aby v příspěvcích nepoužívali sprostá slova či napadající a jakékoliv osočovací výrazy. Děkuji mnohokrát. Vaše SlavneVily.

Nový příspěvek do diskuse



(nechte pole nevyplněné) tři plus tři? (číslo)

Hodnocení článku

Nejlepší známka je 1, nejhorší známka je 5.
Průměrné hodnocení tohoto článku je: 1.6
(hodnotilo 25 čtenářů)
TOPlist SEO Rozcestník