SlavneVily.czSlavneVily.cz

Slavné vily.cz - Slavné vily Čech, Moravy a Slezska

Skočit na obsah

Architoulky Přemysla Veverky: Dvacáté první

Přemysl Veverka - 1. 5. 22:00
Architoulky Přemysla Veverky: Dvacáté první

Opět nadcházejí květnové dny – a vždycky mě zavedou do dětství, a tak mi dovolte, abych byl osobní a začal vzpomínkou na rodinný domek, který do Architoulek nejspíš nenáleží, neboť nevyniká ani jedinou architektonickou pozoruhodností. A zároveň sem patří – vždyť i jeho zdi uchovávají lidské osudy a paměť zdí je přece rovněž tématem našich stránek.

Dům postavil v časech první republiky vlastními silami můj dědeček, a to v horní části Roztok u Prahy, na ostrohu, který se vypíná nad řekou Vltava a nad železniční tratí. Měl k takovému dílu fortel, byl zedníkem, vlastně zednickým mistrem, jak by mě jistě napomenul, a protože mu řemeslo přinášelo jen skromné výdělky, dům s pruhem zahrady byl jednoduchý, zrozený z nezbytné úspornosti. Dva pokoje, kuchyň, koupelna a klozet v přízemí, dvě místnosti v podkroví. Příbytek však naplňoval nádherný vztah mých rodičů, kteří mi dali pocítit, že se mají rádi. Byl to vzácný dar.

Cestou k roztocké stráni...

Zcela jistě jsem onu sobotu 5. května roku 1945 – bylo mi pět let – nevěděl, že v Praze vypuklo ozbrojené povstání. Ale dodnes mám v živé paměti pondělí 7. května. Tatínek mě tehdy odvedl z našeho domku, ušli jsme pouhých dvě stě či tři sta metrů a stanuli na hraně stráně, odkud se otevírá jedinečný pohled na trať a do vltavského údolí. Vidět je až do Dejvic a ještě dál. Tatínek mě držel za ruku a hleděl s vážnou tváří daleko před sebe, kde se na horizontu vznášela mračna temného kouře. „Hoří Staroměstská radnice,“ řekl. Byla to pouhá tři slova, a přece tolik znamenala! Do současných chvil slyším tatínkovo rozhořčení a trýzeň nad tím, že nacisté zničili významný symbol republiky, kterou miloval, a zároveň ke mně doléhá jeho naděje, že válka snad už skutečně končí a život opět rozkvete.

Po desetiletích jsem do Roztok přijížděl znova, vybaven již určitými znalostmi a s očima, jež měly vidět nejen rodný dům. Tehdy jsem už věděl, že se část Tichého údolí přeměňovala ve vilové letovisko (historikové architektury budou později hovořit o villegiatuře) už v průběhu 19. století, přičemž Severní dráha z Prahy do Děčína a Drážďan, dokončená roku 1851, měla na rozvoj této lokality zásadní význam: ­představovala snadnou dostupnost z české metropole jak pro výletníky, tak stavební podnikatele. V seskupení vil a letních domů, většinou se sedlovými střechami s nízkým sklonem a opatřených dřevěnými balkony, zábradlími a altánky v zahradách, ve mně vyvolávají nejvíce představ především Braunerův mlýn a vila Albína Bráfa.

Vila Albína Bráfa

Když F. A. Brauner (1810–1880), přesvědčený vlastenec, koupil roku 1861 v Tichém údolí, při ústí Únětického potoka, takzvaný Malý mlýn, stál spolu s Palackým a Riegrem v čele české politiky, a to v rámci jejího konzervativního křídla, a zároveň byl proslulým advokátem. A přece plejádu prvořadých osobností přivedla do Tichého údolí až politikova dcera Zdenka Braunerová (1858–1934), významná malířka a výjimečná žena, když si začátkem 20. století nechala postavit v blízkosti mlýna domek s ateliérem. Přijížděli tam za ní kromě jiných František Bílek, Josef Fanta, Dušan Jurkovič, Otokar Březina, Max Švabinský, Jan Zrzavý, manželé Kramářovi a taky dva muži, kteří tak či onak vstoupili do jejího srdce, Vilém Mrštík a F. X. Šalda. Protože to byla společnost vskutku vybraná a Zdenka Braunerová vynikala nejen svým uměním, cizelovaným francouzskými pobyty, a nepochybným vzděláním, ale i rozletem svobodného ducha, říkám si, že Tiché údolí potkalo štěstí, když je křtily debaty, které se na veřejných fórech většinou nevedou.

U Braunerova mlýna. První stojící zleva Albín Bráf, pátá stojící zleva Libuše Bráfová, uprostřed sedí F. L. Rieger s vnukem Václavem, po jeho levici Zdenka Braunerová.

Obdobnou paměť vykazuje i vila Albína Bráfa, stojící na okraji Tichého údolí, při silnici do Prahy, kterou v takzvaném alpském stylu, inspirativně využívajícím přírodní prostředí, navrhl stavební inženýr Antonín Rosenberg. Albín Bráf (1851–1912), národohospodář a ekonom, byl poslancem Českého sněmu, později členem Panské sněmovny, podílel se na vzdělávání arcivévody Karla, budoucího posledního císaře, a v československých vládách zastával funkci ministra zemědělství.

Vraťme se však o desítky let zpátky. Když si F. L. Rieger vzal za ženu dceru Františka Palackého Marii a posléze se stal vůdčí osobností staročeské strany, netušil, že svou dceru Libuši provdá za Albína Bráfa – a páteř české konzervativní politiky bude stvrzena i rodinnými pouty. A tak by pozoruhodné stavby v Tichém údolí, Braunerův mlýn, Zdenčin domek (oba objekty spravuje Středočeské muzeum) a vila Albína Bráfa, mohly vyprávět o vzájemných návštěvách příslušníků těchto rodin, k nimž patřil už i malý syn manželů Bráfových Václav. Ano, do malebného prostředí Tichého údolí vrostly znamenité kořeny.

Bára se vrací od Vltavy do horních Roztok

Při návštěvách Roztok ve mně vyvolává zvláštní napětí také spojení dvou jakoby nesourodých částí tohoto města. V minulosti se centrum tehdejší obce nacházelo v dolních Roztokách, kde se podél nynější Nádražní ulice provozovaly obchody a řemesla. A vysoko nad nimi, na ostrožině, se rozkládaly skupiny domků. A v roce 1887 došlo k magickému činu ­– obě částí spojila serpentina, řádně strmá a klikatá, vzrušující. A dodávám – romantická serpentina. Kouzlo Roztok, jimž do zad dýchá Levý Hradec s nejstarším křesťanským kostelíkem v Čechách a z Tichého údolí jim kynou velikáni, tak dostalo další podobu. A posléze ještě jednu – asfaltovou spojnici pro pěší zvanou Kroupka, jež stoupá z dolní části do horní a na jejíž výstavbě se podílel můj dědeček, laskavý člověk a zručný zedník. Když jsem tudy s oběma přítelkyněmi, dvounohou i čtyřnohou, procházel, květnové dny byly na dosah a já cítil, že mě tatínek drží za ruku a říká – hoří Staroměstská radnice. I tentokrát jsem věděl, že mluví o trýzni i naději, o dvou pólech, mezi nimž se naše životy klenou, zastřešeny paměťmi zdí, které vroubí lidské putování.

...odkud je vidět Praha a kde mi tatínek řekl: "Hoří Staroměstská radnice."

Titulní obrázek: Roztoky na staré pohlednici

Názory ke článku

Ke článku nebyly zatím napsány žádné názory. Můžete být první!

Prosím všechny čtenáře, aby v příspěvcích nepoužívali sprostá slova či napadající a jakékoliv osočovací výrazy. Děkuji mnohokrát. Vaše SlavneVily.

Nový příspěvek do diskuse



(nechte pole nevyplněné) tři plus tři? (číslo)

Hodnocení článku

Nejlepší známka je 1, nejhorší známka je 5.
Průměrné hodnocení tohoto článku je: 1.6
(hodnotilo 17 čtenářů)
TOPlist SEO Rozcestník