Na počátku 30. let 20. století začaly v jižním cípu budějovické Havlíčkovy kolonie vyrůstat nové rodinné domy. Mezi jejich stavebníky patřil řídící učitel Alois Zimmermann, který do Českých Budějovic přišel z nedalekých Borovan. Zasedal mimo jiné v okresním zastupitelstvu. S objednávkou projektu své vily se Zimmermann obrátil na mladé pražské architekty Richarda F. Podzemného a Kamila Ossendorfa. Kontakt s nimi zajistil stavebníkův syn František Zimmermann, který se jako student práv s Podzemným a Ossendorfem znal z prostředí pražských vysokoškolských kolejí. Podzemný a Ossendorf navrhli dům jako kubickou patrovou hmotu na obdélném půdorysu, s železobetonovým skeletem. Asketický výraz plošně pojatých průčelí, v nichž se střídala světle šedá omítka s tmavými okenními rámy, získal větší plasticitu v průběhu realizace, kdy architekti doplnili jižní průčelí o dva balkony. Tento prvek již ostatně použili v soutěžním návrhu na obecní malobytové domy v Praze a jeho emocionální účinek si mohli ověřit při pohledu na léčebný dům v Trenčianských Teplicích z let 1930-1932 od Jaromíra Krejcara. Konečná podoba domu Aloise Zimmermanna tak souzněla s posunem architektury pražské avantgardy od plošného asketického pojetí k plastičtějšímu a působivějšímu výrazu. Po dispoziční stránce dům tvořily dva téměř totožné třípokojové byty umístěné nad sebou. Značnou pozornost věnovali Podzemný a Ossendorf propojení architektury se zelení, která se měla naplno rozvinout v bohužel neuskutečněné úpravě zahrady, jejíž návrh tvořil nedílnou součást projektu. I přes nerealizovaný návrh zahrady představoval rodinný dům Aloise Zimmermanna jednu z mála realizací pražské architektonické avantgardy v oblasti rodinného bydlení na jihu Čech.