Malíř Bohumír Dvorský (1902-1976) končí v roce 1930 svá akademická studia na krajinářské speciálce Otakara Nejedlého. V roce 1939 přichází z rodného Slezska na Hanou a srůstá s prostředím olomouckých výtvarníků, intelektuálů a uměnímilovných podnikatelů. Stýká se s Františkem Tichým a O. F. Bablerem, o jeho práce mají zájem místní sběratelé Jan Mišauer či Josef Ander, kteří jimi dekorují vlastní – nám už známé – vily. V prosvětlených krajinářských kompozicích čtyřicátých let mohou stále častěji nacházet regionální náměty. V téže době si malíř objednává plány novostavby domu s ateliérem u přítele z pražských studentských let Karla Dudycha (1904-1969), absolventa Uměleckoprůmyslové školy z ateliérů P. Janáka a J. Bendy. Jeho dílo shlížející se za první republiky ve funkcionalismu nabývá po válce střídmých klasicizujících forem. Pro Dvorského vilu, plánovanou do malebného svažitého terénu pod svatým vrchem, však hledá architekt jinou cestu. Může navázat na tradici organické tvorby, kterou dobře reprezentuje olomoucká vilka přítele Mišauera, ještě více se však v práci ozývá vědomá snaha po originální regionalisticky orientované tvorbě. Její koncept byl ve své době jedním z důležitých okruhů teoretických úvah o architektuře. Architekt hledá novotvar pro venkovské prostředí se silným duchovním nábojem. Brání se chladné, konstrukčně podmíněné architektuře, definitivně ruší funkcionalistické schéma pravoúhlé kostky. Jasně se také distancuje od válečné tradicionalistické tvorby. Nenásilné citace tradičních forem, jakými je dům se sedlovou střechou, pálenou taškou či hrubou omítkou, kombinuje s neotřelým, funkčním dispozičním řešením a soudobými detaily. Přirozenou, nenucenou péčí původních majitelů se vila včetně interiérového vybavení zachovala dodneška v autentickém stavu. (MM)