Táhlý vrch od Strahova po Vypich je krásnou přehlídkou spíše málo známých vil, rodinných domů a domků, samostatných, zdvojených či řadových. Jeden nevšední objekt tu vyrostl na samém počátku devadesátých let, v jakémsi tichém mezidobí, kdy model moderního rodinného domu byl ještě v zárodcích. Je to dvojdům pro historika umění, i když povolání je důležité snad jen v jednom – ve znalosti, že odjakživa platí, že ke vzniku dobré architektury musí stavebník přesně vědět, co chce a musí si umět najít architekta, s nímž si porozumí v realizaci svých představ. A taky ve znalosti toho, že k postavení a provozu domu je nutno mít odpovídající ekonomické zázemí. Proto – dvojdům. Jeden pro vlastní bydlení, druhý na pronajmutí (i když ve finále to dopadlo trochu jinak). Každá polovina domu je centrálně komponovaná, půdorys je přibližně obdélníkový, se zkoseným nárožím a s kose orientovaným komínovým tělesem zdůrazňujícím střed každého patra. Má tři podlaží, s technickým vybavením a prostorem hostinského pokoje v suterénu (jenž díky sklonu terénu má okna v běžné přízemní výšce). V přízemí jsou především společné rodinné prostory a pod pergolou připojený bazén, pod střechou pracovna a soukromé pokoje. V mezilehlé části je nad vstupem-průjezdem ateliér. Vlado Milunić (1941) je velmi osobitý architekt. Již na počátku sedmdesátých let formuloval vlastní program nového funkcionalismu, v němž především zdůraznil důležitost psychických funkcí, včetně funkce estetické. Svou vlastní tvůrčí inspiraci nehledal tak úplně v českém purismu, ale spíš někde v holandské architektuře, která je expresivní, malebná a úsporná zároveň. Kuthanova vila patří ke stavbám této inspirace. Poněkud provokuje nezvyklou červenou barvou omítky, poutá výraznými dřevěnými prvky zábradlí a především svou střechou. Ta hodně předstupuje dopředu a stavbu hluboce stíní, je rozmanitě půdorysně zalamovaná, její dominantou jsou výrazně modelované, vzhůru se rozšiřující neomítané cihlové komíny. Stěny stavby mají téměř živý výraz, řady oken nad sebou se sdružují po dvojicích, tam, kde se nemohou spolehnout na bezprostřední ochranu střechy, mají nad sebou lehce vzedmuté štítky nadokenních říms, a pak ještě několika pečlivě geometricky přesně určenými vikýři vystupují pod komíny na střechu. Dohromady to celé působí jako seskupení přátelských bytostí, které si spolu povídají...