V klasické vilové čtvrti mezi Ořechovkou, Dejvicemi a Hradčany bylo na sklonku dvacátých let postaveno několik rozmanitých domů. Jeden z nich byl ihned po dokončení předmětem nevybírané kritiky, mnoha protestů, dokonce se mu dostalo označení „krabice na doutníky“. Dům si nechal postavit majitel továrny v Podbabě, Edmund Traub. Ten si pozval jednoho z nejvýznamnějších představitelů německé klasické moderny, berlínského architekta Bruna Paula (1874 až 1968), s nímž nejen na stavbě tohoto domu spolupracoval pražský stavitel Eugen Votický. Staveniště bylo značně komplikované – velmi strmé, celkový výškový rozdíl byl 12 metrů, navíc to byla z větší části navážka mezi starou a nově zakládanou ulicí. Architekt sám konstatoval, že pozemek vůbec nebyl ideální, ale přitom byl přitažlivý – blízko Hradu a s nádhernými výhledy na rychle se rozvíjející město. Výškový rozdíl architekt využil k přísně funkcionálnímu rozdělení domu. Na severní stranu, do nejnižší polohy, situoval vjezd a za ním dal domu charakter velkoměstského čtyřpodlažního paláce s kamenným obkladem v přísném spárování. Italská renesanční inspirace je patrná, byť dům je zcela bezozdobný, až chladný, přitom důstojný, jediné členění nabízejí okna a jemné podokenní římsy. Přízemí je ryze hospodářské, jen se vstupní halou, patro je celé společenské se třemi velkými, vzájemně propojitelnými místnostmi s vysokými okny, další patro je soukromé, s pravidelně traktovanou řadou stejných čtvercových oken ložnic, za terasou na střeše ještě vystupuje jedno podlaží, očividně nižší, spíše služebné, potlačené i svou tmavou barvou. Na druhé straně, ze zahrady, je stavba jen nižší a protáhlejší, má charakter přátelského vskutku vilového domu v zeleni. Interiéry byly zařízené se stejnou velkorysostí a pohodlností, jakou dům vyjadřoval navenek. V souhrnu: byl to dům očividně nabízející pohodlí, přitom velkorysost, odpovídající míru reprezentace i soukromí najednou. Traubovi se ze svého krásného domu těšili deset let. Židovská rodina stihla před válkou včas odejít. V roce 1945 se vrátila, ale to už bylo jen na krátko, na sklonku čtyřicátých let Prahu opustila definitivně. Dům přestal sloužit bydlení, přešel pod správu diplomatických služeb a sloužil pro různé zastupitelské úřady. V roce 1992 byla vila zrekonstruována podle projektu Ladislava Kalivody na sídlo delegace Komise evropských společenství, po vstupu České republiky do Evropské unie se sem nastěhovalo velvyslanectví Maďarska.