Praha se na počátku dvacátých let 20. století rozrůstala všemi směry. Nové hlavní město potřebovalo stavby všeho druhu, obytné především. Hledaly se vhodné parcely, nejčastěji na místech mezi vesnicemi a městečky, které kdysi ležely těsně před Prahou, postupně však se staly její součástí. Krásný jižní svah mezi Vinohrady a Vršovicemi si o využití k bydlení přímo říkal. Jeho část, vymezenou ulicemi Hradešínská, Chorvatská a Na Šafránce, získalo Obecně prospěšné družstvo Svépomoc pro stavbu rodinných a nájemních domů ve Vršovicích. Zastavovací plán souboru 51 domů, nazvaného Kolonie Svobody, navrhl František Albert Libra (1891 až 1958). V zastavovacím plánu se věnoval nejen urbanistickým vztahům, ale také navrhl základní hmotové řešení několika typů domů, vil a dvouvil, jejich dispozice; také určil jejich základní architektonické prvky tak, aby celý soubor měl jednotné měřítko, hodné přívětivé městské čtvrti. Pracoval přitom dostatečně uvážlivě s dobově oblíbenými prvky obloučkového dekorativismu. Parcelu na rohu Hradešínské a Chorvatské ulice si architekt vybral pro sebe. Dům na ni navrhl v souladu s ostatními domy v souboru. Klidnou samostatně stojící rodinnou vilu se dvěma podlažími a s podkrovím; do zahrady má dům díky svahu o jedno podlaží více. Rodinný byt byl v 1. patře, kde byly společenské místnosti, mezi nimiž nejživější byl pokoj zvaný hudební (F. A. Libra byl vynikající hráč na violoncello a v bytě se často koncertovalo), nejpřísnější byla pracovna s velikou zasklenou knihovnou po celé délce stěny. Ložnice byly v podkroví. Librův dům, to byla nejen rodinná vila, bylo to také sídlo architektonického ateliéru. I proto si architekt vybral parcelu z dnešního pohledu možná až na příliš rušném místě. Chtěl, aby byl dům dobře viditelný, snadno dostupný pro investory, kteří sem přijížděli z nejrůznějších míst zem – zeměpisný záběr Librových staveb je dodnes obdivuhodný, od severních Čech až po Vysočinu. Kancelář byla v suterénu, ve třech světlých místnostech přímo obrácených do zahrady. Tady Libra zpracoval většinu svých projektů, soutěžních návrhů (jen při projektování Masarykova sanatoria od roku 1933 musel i se svým spolupracovníkem Jiřím Kanem všechno rýsovat v prostorách investora, tedy v budově Ústřední sociální pojišťovny – právě k ní pak v letech 1935 až 1938 navrhl svou proslulou budovy centrální evidence). V padesátých letech byl dům proměněn na činžovní vilu, rodina v něm mohla zůstat, jen postupně omezila své bydlení do upraveného podkroví. V devadesátých letech byly jednotlivé byty prodány, ovšem k bydlení bez proměn slouží stále.