Dvoupodlažní vila se vyjímá na návrší nad vsí plnou chalup a bohatých statků jako renesanční tvrz. „Zámeckým pánem“ v ní byl přední český architekt konce devatenáctého století Antonín Wiehl (1846–1910). Jeho dům má prosté tvary, základní kvádrovou hmotu rozrušují jen dva výrazné rizality, v hlavním a zadním průčelí, a masivní dřevěný balkon. Výzdoba fasády je stylová a na rozdíl od běžné produkce neorenesanční architektury užitá se střídmostí a vkusem. Zvlášť zaslouží vyzdvihnout vysoká řemeslná kvalita estetických doplňků. Nechybí typický prvek Wiehlovy architektury – sgrafito. Do omítky architekt vsadil také čtyři velké keramické medailony s antickými motivy. Simulované praskliny jim měly dávat punc archeologické vykopávky. Wiehl sám byl totiž vášnivým archeologem. Vila vyniká užitím dřeva, zejména v konstrukci balkonu. Trámy bohatě řezbářsky zušlechtěné poukazují na inspiraci v lidové architektuře, k níž měl Wiehl velmi blízko. Snažil se prosazovat dřevěné prvky do soudobé architektury, ale u investorů neuspěl. Na vlastní vile si s oblíbeným materiálem vyhrál. Jedna z hlavic trámu zpodobňuje hlavu draka. Zinkové chrliče v podobě draků zas reprezentují umění tehdejších klempířů. Reprezentační vchod do vily vede skrz rizalit vynášený v přízemí masivními pilíři. Také interiéry se nesou v duchu neorenesance. Centrální prostor domu tvoří schodišťová hala. Místnosti dominuje dřevěné schodiště s balustrádovým zábradlím. Vchody do jednotlivých pokojů zvýrazňují antické portiky vyvedené ve dřevě. V duchu historismu halu původně zdobily také nástěnné malby. Dodnes lze číst motto stavebníkovy rodiny vyvedené archaickým písmem „Wlastní dům zlatem nezaplatíš“ s dovětkem „Wystawěli manželé Wiehlowi l. P. 1898“. Autor smolnické vily si vysloužil titul „otec české neorenesance“. Jeho domy vynikaly sgrafity, nástěnnými malbami a sochařskými doplňky. Na výzdobě s ním spolupracovali přední čeští umělci jako Josef Václav Myslbek, František Ženíšek či Mikoláš Aleš. Se Smolnicí se život velkého architekta spojil prostřednictvím manželky Marie, která pocházela z tamní bohaté sedlácké rodiny Lukášů. Koncem devadesátých let, kdy se zhoršil jeho zdravotní stav - ohluchl, trávil ve Smolnici stále více času. Proto se rozhodl pro stavbu vily. Devatenáct let po architektově smrti roku 1929 koupila vilu i s přilehlým statkem smolnická rodina Čapků, jejíž potomci ji vlastní dodnes. V dobách násilné kolektivizace přišli majitelé o hospodářské zázemí a tím zdroj financí na údržbu luxusního sídla. Stavba sice chátrala, ale také byla ušetřena necitlivých stavebních zásahů. /M. K.