Historie vily je spojena se jménem malířky, ilustrátorky a sběratelky lidového umění Zdenky Vorlové-Vlčkové. Společně s manželem Josefem Vlčkem se po roce 1938 usadila ve Velkém Meziříčí, kde zdědila dům po svém otci, který se rozhodla přestavět. První plány vypracoval v roce 1939 brněnský stavitel František Václavek. Podle předloženého návrhu se sice započalo se stavebními úpravami, ale konvenční řešení stavebníkům nevyhovovalo, takže vytvořením nového projektu pověřili svého přítele architekta Josefa Štěpánka. Výsledná koncepce domu představovala třípodlažní objekt se sedlovou střechou, založený na obdélném půdorysu, k němuž na severozápadě přiléhal přístavek krytý pultovou stříškou. Trojosé uliční průčelí prolamovalo rozměrné čtvercové okno kompozičně vyvážené dvojicí francouzských oken s mělkými balkony. Zahradní fasádě, předělené průběžným dřevěným balkonem, pak dominovalo velké ateliérové okno s půlkruhovým záklenkem. Centrum přízemí tvoří vstupní hala s točitým schodištěm, z níž vedou vstupy do společenské části domu s kuchyní a do přístavku. Patro je rozděleno na ložnicovou část a ateliér. Dům manželů Vlčkových nepatří k předním stavbám Josefa Štěpánka, který přes kubistické a puristické období dospěl na sklonku dvacátých let ke corbusierovsky laděnému funkcionalismu. Jeho pozdější tvorba, zastoupená mimo jiné velkomeziříčskou vilou, je ale známa spíše úzkému okruhu odborníků. Romantizující pojetí domu, soustředěné na výtvarnou hru materiálů a forem, čerpá ještě z odkazu emocionálně orientované linie funkcionalistické architektury a dokládá jednu z alternativ dalšího vývoje Štěpánkova uměleckého názoru.  /E. Š.