Mezigenerační srážky a nevraživost se projevovaly i v různých oblastech uměleckého života. Třeba literáti, autoři manifestu České moderny z roku 1895, J. S. Machar, Otokar Březina, Antonín Sova, Vilém Mrštík, F. X. Šalda, vedli názorové spory s autory soustředěnými kolem básníka Jaroslava Vrchlického, v architektuře propukaly polemické střety mezi modernistickými výtvarnickými časopisy Volné směry a Styl a časopisem Architektonický obzor, orientovaným na pozdní historismus. Ale kulturní dějiny jsou podobných srážek plné, protože nástup nových myšlenek a nových tvůrčích postupů se většinou neodehrává v tichosti a neprobíhá jaksi samozřejmě.

^{Suchardova vila}

Naše kroky na přelomu dvou století dosud spíše směřovaly k domům rodinného bydlení, ale to neznamená, že bychom si neměli všimnout veřejných budov, nejednou monumentálních, které ve zmiňovaném období v Praze vznikly a které dodnes významně spoluvytvářejí charakteristickou tvář metropole. A samozřejmě nás zajímají i jejich tvůrci.

Osvald Polívka (1859–1931), někdejší asistent Josefa Zítka, se stal přednostním architektem českých bank, pojišťoven a spořitelen a rovněž svým způsobem výsadním projektantem pražské obce. Už samo Polívkovo prominentní postavení v oblasti velkých zakázek vyvolávalo u některých kolegů odpor, ale historikové architektury konstatují, že zejména Polívkovo dílo je v nemalé míře kontroverzní. Mezi známé pražské objekty, jež Polívka navrhoval, patří už jeho debut, městská spořitelna v Rytířské ulici, vytvořená ve spolupráci s architektem Antonínem Wiehlem v renesančním stylu, která vznikla v letech 1891–1894. Polívkův slohový vývoj spěl k secesi, v níž se projevovaly barokizující rysy, jak o tom svědčí například budova pojišťovny na Národní třídě se sousedním domem nakladatele Topiče (1907–1908). Ale Polívku zaznamenáváme především jako autora Obecního domu na náměstí Republiky, který – ať chceme nebo ne – patří k nejcharakterističtějším stavbám hlavního města. Jakmile Polívka obdržel v roce 1904 zadání na vytvoření plánů Obecního domu, vyvolalo to v odborné veřejnosti nemalý rozruch, protože v soutěži na tuto stavbu zvítězili jiní tvůrci. Byl mezi nimi i Antonín Balšánek (1865–1921), jehož Polívka přizval ke spolupráci na Obecním domu. Stavba byla dokončena v roce 1912 a nejvýraznější dojem, evokující secesi, vyvolává průčelím orientovaným do náměstí Republiky. Jak poznamenává Rostislav Švácha v knize Od moderny k funkcionalismu, tehdejší pravověrní modernisté Polívkovo a Balšánkovo dílo za skutečně secesní nepovažovali a odmítli je. Vytýkali mu pozdně renesanční a barokní formy a zvláště teatrálnost a vnější efekt. Například architekt Antonín Engel (1879–1958) spatřoval v Obecním domu „dekadenci výtvarného nazírání“.

^{Zámeček baronky Ringhofferové od O. Polívky}

Za zdařilejší projev secese, tedy ucelenější a sevřenější, historikové architektury dodnes považují další monumentální pražskou stavbu tohoto období, přijímací halu Hlavního nádraží (1901–1909) Josefa Fanty. Zároveň ovšem dodávají, že v řadě ohledů stavba nyní působí „stařecky a anachronicky“ (Rostislav Švácha). Není bez zajímavosti, že už na začátku dvacátých let století dvacátého označovali za překonanou a nepřijatelnou architekturu Hlavního nádraží v Praze (tehdy Wilsonova) – a rovněž Obecního domu nebo Vinohradského divadla Aloise Čenského – žáci profesora Antonína Balšánka na pražské technice, narození kolem roku 1900, například Karel Honzík, Evžen Linhart, Jaroslav Fragner a další. Ale tato generace nastupujících tvůrců už měla před očima slohově čistý a tvaroslovně vybroušený purismus a budoucí funkcionalismus, zatímco v prvních letech dvacátého století, kdy vznikaly zmiňované pražské stavby, se jako by uzavíral pozdní historismus a svou cestu si utvářel modernismus. Zásady modernismu formuloval Jan Kotěra ve stati O novém umění, publikované v časopise Volné směry roku 1900.

^{Stanislav Sucharda}

Možná právě pro své vyhraněné a neústupné prosazování moderní architektury Kotěru neobklopovalo příliš přátel. Mezi věrné však patřil významný sochař, tvůrce plaket a medailí Stanislav Sucharda, o pět let starší než architekt. Není bez zajímavosti, že Sucharda a Kotěra udržovali nejen dobré vztahy a úspěšně spolupracovali, ale vzájemně se i inspirovali. Například některé Kotěrovy architektonické náčrty z doby po roce 1900 Sucharda ztvárnil na svých plaketách. Když Stanislav Sucharda vyhrál v roce 1901 soutěž na pražský pomník Františka Palackého, snad by se pustil do další práce okamžitě, ale chyběly mu prostory, v nichž by rozměrné dílo realizoval. Rozhodl se proto pro stavbu vlastního domu, který bude nejen obydlím sochařovy čtyřčlenné rodiny, ale i dostatečně velkým ateliérem a v němž bude umístěna rovněž sádrovna. Kdo jiný by měl takový dům projektovat než Suchardův přítel Jan Kotěra. A tak Suchardova vila v pražské Bubenči z let 1904–1907 připomíná dobu, kdy v Praze vznikaly velké veřejné budovy a kdy Jan Kotěra svými ranými pracemi vyznačoval cestu, která povede k průlomovým změnám v české architektonické tvorbě.

^{Vila Viléma Charváta od J. Kotěry, Vysoké Mýto}

Suchardova vila
Zámeček baronky Ringhofferové

^{Titulní fotografie: Suchardova vila}