Charles-Édouard Jeanneret se narodil 6. října 1887 v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku. V roce 1902 zde nastupuje do učení rytectví na škole uměleckých řemesel École des Arts Décoratifs. K architektuře obrátil pozornost studenta jeho učitel. Začal s ní velice záhy. Již v 17 letech vytvořil v La Chaux-de-Fonds svoji první realizaci – dům pro rytce Louse Falleta. Dům pojímá natolik tradičně, že se k ní později nechce ani hlásit. Získává však díky němu přízeň místních obyvatel a současně další zakázky.

V letech 1907 - 1914 za vydělané peníze hodně cestuje. Poznává Itálii, Řecko, Istambul, Německo, Paříž. Roku 1911 se také podíval do Prahy. Na svých cestách studuje významné památky a hodně kreslí. Bez architektonického vzdělání, pouze na základě skic z poznávací cesty, je ve svých dvaceti letech přijat do ateliéru bratrů Perretových. Tento ateliér byl proslulý používáním tehdy progresivního železobetonu. O tři léta později pracuje také u dalšího výrazného moderního architekta – Petra Behrense, kde poznává i Miese van der Rohe.

V letech 1914 - 1915 vytvořil Jeanneret pro válkou postižené obyvatele Flander známý projekt Dom-Ino (z lat. domus a innovatio). Navrhuje zcela prostou skeletovou konstrukci, kterou by si obyvatelé sami podle libosti dokončili stavbou nenosných zdí a příček. Projekt se nakonec nepostavil. Konstrukční systém Dom-Ina, jak jej autor nazval, je obrazem nového stylu, pomalu se prosazujícího v Americe i Evropě, později nazvaného fukcionalismus. V roce 1916 staví jeden z prvních domů se železobeton ovou konstrukcí - vilu továrníka Schwoba.

Roku 1917 odjíždí do Paříže. Potkává zde malíře Amédée Ozenfanta. Spolu diskutují o umění a publikují manifest Aprés le cubisme (protikubistický program purismu). V letech 1919 - 1923 spolu vydávají kulturní měsíčník L’Esprit nouveau, ve kterém popularizuje „moderní myšlení“ a „nové umění“. Pseudonym Le Corbusier (jméno dědečka z matčiny strany) přijal roce 1920. V roce 1922 se spojuje se svým bratrancem, známým konstruktérem železobetonových konstrukcí Pierem Jeanneretem. Pracují spolu až do roku 1940.

Základní myšlenky Corbusierových teorií jsou shrnuty v knize Vers une architecture (česky vyšla jako Za novou architekturu. Praha: Petr Rezek, 2005.), kterou vydal spolu s Ozenfantem roku 1923. Kniha je považována za nejdůležitější dílo architektonické teorie dvacátého století.

Nejepochálnějším a nejslavnějším dílem architekta je vila Savoye v Poissy u Paříže z let 1929 – 1931. Projevují se zde náznaky pozdějšího sochařského pojetí architektury.

Roku 1929 začíná Le Corbusier působit v Moskvě pro kterou v mezinárodní architektonické soutěži vypracoval návrh na Palác sovětů. Postupně vstřebává myšlenky konstruktivismu, jež se promítají i do jeho projektů (např. budova Centrosajuzu v Moskvě – 1929 - 1933). Je fascinován sovětskou velkorysostí. V Moskvě tvoří až do nástupu historismu.

Roku 1922 představuje projekt Soudobého města pro tři milióny obyvatel. Město se rozprostírá na pravoúhlé síti a demonstruje všechny Corbusierovy urbanistické zásady. Význam Une ville contemporaine, jak zní jeho originální název, spočívá v důsledném oddělení různých druhů dopravy, v soustředění zástavby do výškových budov a ve volném, vzdušném rozvrhu městského celku. Podobnou představu aplikuje na plán důkladné přestavby Paříže roku 1925. V budoucnu vytvoří spoustu dalších urbanistických plánů: 1933 rozšíření Antverp, 1935 „Zářící město“, 1929 plán pro Rio de Janeiro a 1930 – 1942 plán pro Alžír. Realizován nebyl ani jeden. Corbusier vypracoval v letech 1935 - 1937 také čtyři návrhy pro firmu Baťa: urbanistický rozvoj Zlína, projekty typových prodejen obuvi, návrh podnikového města Hellocourt ve Francii a pavilón firmy pro Světovou výstavu v Paříži. Také z těchto nebyl žádný uskutečněn.

Už v některých předválečných realizacích se objevily některé prvky brutalismu, v poválečném období tyto prvky ještě zesílily. Corbusierovy stavby získávají na plastičnosti, působí více celistvě a sochařsky. Beton začíná představovat ve svém přirozeném stavu - ponechává jej neupravený a hrubý. V letech 1950 - 1955 realizuje výjimečnou skulpturální stavbu – poutní kapli Notre-Dame-du-Haut (Ronchamp) u města Belfort ve Francii. Mariánskou kapli v Ronchamp modeluje zcela volně. Svým ztvárněním se stavba zcela vymyká architektově tvorbě. Další sakrální stavbou je zakázka na stavbu kláštera La Tourette v Eveux u Lyonu, vybudovaného v letech 12957 – 1960. Striktní řeholní předpisy určují zcela novou formu. Uplatňuje zde sociální cítění a skromnost. Příležitost realizovat své urbanistické koncepce dostává Le Corbusier v Indiii, kde se podílí na plánování nového správního centra – Čhándígarhu. Le Corbusier je architektem zcela mimořádným a měl silný vliv na architekturu a architekty takřka po celém vyspělém světě. Z českých osobností udržoval styky především s Karlem Teige, Bohuslavem Fuchsem, Jaromírem Krejcarem, Janem Vaňkem, Bedřichem Rozehnalem i Františkem L. Gahurou. Velmi mu imponovala osobnost Jana Antonína Bati, ke kterému měl opravdu aktivní vztah a rád by v něm viděl svého budoucího stavebníka (investora). V jeho ateliéru se také učili čeští architekti: Jan Sokol, Vladimír Beneš, Jaroslav Vaculík a další.