Další podnikavou duší průmyslového Prostějova byl ing. Josef Kovářík (1869-1940), absolvent prostějovské reálky a následně vídeňské techniky. S bratrem Františkem buduje z malé kovodělné výrobny ještě před první světovou válkou prosperující podnik s tisícovkou dělníků.

S požadavkem na projekt rodinných sídel se společně obrací na Emila Králíka. Žák Josefa Schulze a Jana Kouly na pražské technice a praktikant v ateliéru Antonína Balšánka a Osvalda Polívky se od vzoru svých učitelů brzy odvrací. Hledá moderní výraz, který by lépe vyhovoval posílenému racionalismu, ale současně se nevzdával uměleckého rázu architektovy práce. Inspiraci nachází jednak v pracích Kotěrových, jednak v linii tvorby vzešlé z vídeňské Wagnerovy školy.

Volba staveniště na otevřeném prostranství okružní třídy s dominantou Kotěrova Národního domu vyvážila nevýhody řadové zástavby. Z tohoto omezení architekt naopak vytěžil důvtipné dispoziční řešení. Geometrizující fasáda úsporného dekoru tak ukrývá četná překvapení v podobě výrazně tvarovaných místností, prostorného halového schodiště, krytého a otevřeného atria – atributů, které nás ospravedlňují nazývat objekt v uliční frontě vilou. Autor volně cituje klasická schémata, ovšem proporce místností a rytmus jejich výzdoby odkazuje k posledním vývojovým stadiím secese. Skutečnou ozdobou interiérů i exteriérů je kultivovaný řemeslný detail.

Po tomto exposé oslovují architekta bratranci Dostálové, majitelé místní firmy Vulkania, a Králík se stává uměleckým ředitelem jejich kovotepeckých dílen. Interiérová tvorba tak po prostějovské zkušenosti natrvalo zůstává silnou stránkou Králíkova díla; město Prostějov jeho působením zase získává dvě stavby zcela souměřitelné s tím nejlepším ze soudobé středoevropské architektonické produkce. Objekt je chráněnou kulturní památkou. (MM)